neděle 27. listopadu 2016


"PRO SPORT NEJSI STAVĚNÁ"..


Za posledních 14 dní jsem od různých lidí několikrát slyšela věty typu "ty nejsi na crossfit/vzpírání anatomicky stavěná, máš takové a makové proporce, nemáš dispozice na tohle a tamto, atd.".

ANO, JÁ VÍM! Nemám po kom být sportovec. Nebyla jsem obdařena silou, vytrvalostí, rychlostí či výraznou obratností. Naopak, jsem silný alergik, exematik, mám hyperlordózu, vysoké dioptrie, kvůli kterým nesmím dělat silově náročné sporty (ještě, že zvedám muší váhy😀), mám příšerné postavení pánve a kyčlí, velký hrudník (rozumějte velká prsa, která jsem bohužel nikdy nechtěla😏), nízký tlak, pomalu nabírám svalovou hmotu (zato rychle tuk😆) atd. 
Ke sportu mě nikdy nikdo nevedl, ani mě v něm nikdy nikdo nepodporoval. Vlastně ani dnes nemůžu říct, že by tomu tak bylo, spíš naopak (má rodina se dodnes nesmířila s tím, že jsem zahodila veškeré vzdělání, opustila velmi dobrou pracovní pozici a začla se naplno věnovat sportu a trénování).

Ale víte co? JÁ NA TO KAŠLU! Protože ano, správné dispozice by mi spoustu věcí usnadnily a možná bych dělala pokroky rychleji, měla bych lepší výsledky, vypadala bych lépe a síla by mi nestoupala nahoru tak zoufale pomalu. Ale jen proto, že je nemám, neznamená, že se na vše vykašlu, přestanu si plnit sny, dělat to, co miluji, co mě naplňuje a PRO CO JSEM SE ROZHODLA CELÝM SVÝM SRDCEM.

Nejspíš ze mě nikdy nebude profi sportovec, nebudu vyhrávat závody, nebudu vyčnívat z davu extra formou a silou. Ale to neznamená, že se o to nebudu pokoušet. Protože jen já vím, jakou cestu už jsem ušla, jaké limity jsem už překonala, KOLIK "NIKDY" JSEM UŽ POKOŘILA a co všechno jsem zvládla proto, abych byla tam, kde dnes jsem.
Od holky, která neudělala ani jeden pánský klik, jsem se dostala k holce, která jich udělá 25 v kuse, zvládne dřep na jedné noze, shyb nadhmatem a dřepne svojí váhu. Od holky, která se neměla ráda a styděla se sama za sebe, jsem se posunula k holce, která si váží sama sebe.

Za ten rok a 8 měsíců, které uběhly od mé první návštěvy fitka, jsem udělala obrovský kus práce a je mi jedno, že někomu to jde lépe, rychleji, je dál něž já. 
Však já se tam také jednou dostanu, jen mi to bude trvat trošku déle a budu pro to muset udělat trošku více.

A i když mi nebyly dány skvělé sportovní dispozice, bylo mi dáno SILNÉ PŘESVĚDČENÍ, SNÍLKOVSTVÍ A ODHODLÁNÍ. Jsem dříč a nikdy nic nevzdám. A i když je mi téměř 31, mé tělo reaguje na tréninky dobře, nemám výrazné problémy s regenerací, docela rychle se učím nové věci, své tělo chápu dobře, dokážu vše poměrně rychle odkoukat, pochopit a zopakovat. Věkem a zkušenostmi mi byla dána i větší trpělivost a konzistence. A taky mé menší sklony k sebedestrukci jsou ve sportu poměrně ku prospěchu. 😊 Ke všemu mám velké štěstí na skvělé lidi, kteří mě obklopují, věří mi a fandí mi.😘 Takže není pravda, že jsem úplně nesportovně založená, jen má "síla" je prostě v na první pohled neviditelných věcech.

"AŤ UŽ SI ŘÍKÁTE, ŽE NĚCO NEDOKÁŽETE, NEBO DOKÁŽETE, POKAŽDÉ MÁTE PRAVDU." 

Takže, pokud i Vám někdo říká, že byste se měli na něco vykašlat jen proto, že jste k tomu nebyli stvořeni, neposlouchejte je. Pokud to, co děláte, milujete, naplňuje Vás to a chcete to opravdu dělat, dělejte to! VĚŘTE SOBĚ, SVÉMU SRDCI, SVÉMU ÚSUDKU. Nevzdávejte se, buďte trpělivý, pracujte na sobě tvrdě a konzistentně a věřte mi, že DOKÁŽETE VŠE, co si řeknete, že dokážete. 💜

středa 16. listopadu 2016



MŮJ SOUČASNÝ JÍDELNÍ NE/REŽIM

A JE TO TADY. Včera konečně přišel ten den, na který jsem čekala téměř 3 měsíce. TEN DEN, kdy jsem se konečně probudila s pocitem, že bude zase vše v pořádku. Že mám opět vše srovnané v hlavě a pod kontrolou. Konečně odezněly ty pocity smutku, nejistoty a pochyb o sobě samé. A s nimi odešly i záchvaty přejídání a sebedestruktivní potřeby řešit své stavy jídlem. Konečně se cítím ve své kůži, vše zase dává smysl a JÍDLO JE opět JEN JÍDLO. Čím to? 






Před pár dny jsem Vám na facebooku postovala den na talíři včetně energetických hodnot. Kdo mě už nějakou dobu sleduje, ví, že JSEM ODPŮRCE POČÍTÁNÍ KALORIÍ (chápejte správně - týká se mé osoby, mého vztahu k jídlu, jídelníčky mých klientů musí a vychází z energetických a makro hodnot), věřím na intuitivní, racionální stravování a poslouchání svého těla.
V té době jsem se pokoušela (asi 3 týdny, avšak bez konzistence) dodržovat naplánovaný jídelníček. Proč, když to tak nesnáším? Protože jsem si naivně myslela, že mi to pomůže překonat mé záchvaty přejídání a urovant si vztah k sobě samé. Přestala jsem totiž věřit na svůj zdravý úsudek a intuitivní stravování. Nedokázala jsem se vymotat z toho bludného kruhu ZP a sváděla to na to, že asi už nedokážu jíst správně tak, abych neměla chutě se přejídat. Což je samozřejmě nesmysl, protože já dokázala jíst správně, jenže jsem nechtěla. Místo, abych bojovala, raději jsem častěji a častěji podléhala pohodlnosti, negativní mysli a chuti to vzdát. Prostě - nebojovala jsem s tělem, ale s hlavou. A ta je náš největší nepřítel.

Takže jsem si nastavila pevný kalorický příjem o určitých makro hodnotách, abych měla pevný řád. JENŽE - JÁ NESNÁŠÍM PEVNÝ ŘÁD. Nesnáším, když něco MUSÍM, špatně zvládám jakoukoliv formu NUCENÍ. Nesnáším omezování v jídle.  A to byl první kámen úrazu.

Druhý kámen úrazu byl, že jsem najela na redukční jídelníček (7300 Kj), abych shodila to, co jsem během těch 2 měsíců téměř každodénního přejídání nabrala. Takový nesmysl! Sama moc dobře vím, že když bojujete se ZP, NEJHOŘŠÍ, co můžete, je HLÍDAT SI PŘÍJEM A CHTÍT ŘÍZENĚ REDUKOVAT. Proč?
Protože to jsou přesně ty věci, které Vás neustále nutí myslet na jídlo. Vážení jídla, plánování jídla, krabičkování, hlídání příjmu a plnění plánu, to jsou přesně ty činnosti, při kterých se obsedativně zabýváte jídlem. Jenže když bojujete se ZP, tak právě NESMÍTE pořád MYSLET NA JÍDLO. Váš cíl je přesně opačný - Váž život se musí přestat točit kolem jídla. Učíte se k němu najít zdravý přístup a to jde jen tehdy, když přestane být středobod Vašeho života.

Proč to ještě nešlo?
Za prvné - pořád spěchám. Jsem neustále v běhu, cvičím, trénuji, dělám tréninkové plány, jídelníčky, přejíždím sem tam přes celou Prahu, zařizuji milion věcí kvůli plánovanému stěhování, jezdím na schůzky s klienty atd. Nemám pevný režim, pravidelnost. Každý den mám jiný a vlastně ani nevím, jaký bude. Žiju velmi operativně. V takovém shonu je velmi těžké mít za každé situace nakrabičkováno a jíst podle pevného plánu. Jenže když se někde nečekaně zdržíte a nemáte u sebe dostatek jídla a máte hlad, první Vaše myšlenky budou zajít si někam pro něco "dobrého" (a rychlého - takže pizza, sladkosti apod.) a většinou to tak i uděláte. A pak už se samozřejmě celý den "vezete".

Za druhé -  přítel teď často vaří, což je báječné, protože mu to jde a je strašně fajn občas nebýt na straně kuchaře, ale hosta. Jenže pak vůbec nemáte pod kontrolou, kolik čeho bylo do jídla použito a tím pádem nemůžete počítat. Ale já nejsem ochotná nenechat se občas rozmazlovat jen proto, abych měla 100% kontrolu nad tím, kolik kcal strčím do pusy. 

Za třetí - občas jsem měla problém s časováním. Zvlášť ve dnech dvoufázových tréninků jsem přes den nestíhala sníst plánovaný objem kalorií a doháněla to po večerním tréninku po desáté hodině, tudíž jsem se cpala na noc, což bylo vzhledem k plánované redukci dost kontrapoduktivní. A nebo naopak, někdy jsem měla celý den hlad (únava, náročné tréninky..) a pak bylo strašně těžké nejíst víc, než bylo v plánu.

Takže - POČÍTAT A VÁŽIT JSEM PŘESTALA. Opět se stravuji intuitivně, snažím se poslouchat reálné potřeby svého těla, nepodléhat chutím a mé občas nevyrovnané hlavě. Dodržuji zásady pre-/post-workout meal, snažím se mít v jídelníčku dostatečné zastoupení všech makroživin a jediné, do čeho se teď vyloženě nutím je zelenina, na kterou v tomhle počasí nemám vůbec chuť (nic, co by nevyřešily zeleninovo-ovocné smoothies😉).

Přestala jsem řešit redukci, snažím se soustředit na tréninky, výkony a jiné činnosti a věci, které mají v mém životě smysl a dělají mi radost. Neomezuji se kaloricky, jím tolik, kolik mám potřebu a hlavně jím opět zdravě, plnohodnotně a smysluplně. Zase jsem se začala mít ráda, smířila jsem se sama se sebou, důvěřuju sama sobě a svému úsudku. Neřeším teď, jak vypadám, ale co dokážu. A že jsem za poslední 2 týdny pár výkonostních a dovednostních progresů udělala, z čehož mám obrovskou radost. 👏

 A to je také MÁ RADA PRO VÁS, ty, kteří též bojují s nějakou formou PPP a právě se nacházejí ve stavu marného boje. Přestaňte se přehnaně zabývat tím, jak vypadáte, co a kolik jíte. Soustřeďte se na to, co Vás v životě těší, naplňuje, přináší Vám pocit radosti. A hlavně - smiřte se sami se sebou, PŘESTAŇTE SI DOBROVOLNĚ UBLIŽOVAT A TRESTAT SE, mějte se doopravdy rádi, věřte si a važte si sami sebe.💗

JÍDLO NENÍ LÉK NA PROBLÉMY, ANI PROBLÉM, ANI ŘEŠENÍ čehokoliv. JÍDLO JE JEN JÍDLO, má Vás těšit, má Vás nasytit, dodat Vám energii a potřebné živiny, nic víc. 

PS: pokud se Vám víc líbí "Den na talíři" s uváděnými Kcal a makry, ráda pro Vás tuto formu příspěvků ponechám, co Vy na to? 😊





středa 9. listopadu 2016

CHCETE-LI BÝT DOOPRAVDY ŠŤASTNÍ, SNĚTE A SVÉ SNY SI PLŇTE...


Fotka uživatele Daniela - Fitness, Crossfit, Food. Víte, co Vás naplňuje, dělá spokojenými, vykouzlí Vám úsměv na tváři, přičaruje pocit štěstí a naplnění? Máte sny, plány, vyhlídky, cíle?

Pokud ano, myslím, že můžete říct, že jste doopravdy šťastní. Protože největší výhrou v životě (alespoň podle mě) je právě to, když přijdete na to, CO Vás udělá doopravdy šťastnými.


Záměrně píši CO a NE KDO, protože si musíte uvědomit, že Vám nikdo neřekne, jak být šťastný a co je TO ONO, co Vám dodá smysl života. Na to si musíte přijít sami. Stejně tak Vás šťastnými nemůže udělat nikdo jiný, než Vy sami. 


Někdo má štěstí a přijde na to velmi brzy, někdo se stále ještě hledá. Pokud jste se ještě nenašli, nezoufejte. Mně osobně to trvalo téměř 30 let. Ale nebojte se, budete-li na to připravení a budete-li k tomu otevření, ten okamžik přijde. A to určitě poznáte, protože pocit opravdového životního uspokojení a naplnění nejde s ničím zaměnit.



Pak záleží už jen na Vás, jak toto poznání uchopíte, ZDA PŘEMĚNÍTE SVÉ SNY V REALITU, nebo se rozhodnete stát na místě a zůstat jen u snění a představ. 

Moje rada zní: MÁTE-LI SNY, PLŇTE SI JE. Nečekejte na žádná až, kdyby apod., nemuseli byste se dočkat. 


Táhne-li Vás někam Vaše srdce, poslechněte ho. Ne bezhlavě, samozřejmě s rozumem, rozmyslem. Nebuďte ukvapení, netrpělivý, nechtějte vše hned. Všechno má svůj správný čas. Avšak neotálejte moc dlouho a začněte na plnění svých snů pracovat co nejdříve. Protože čím déle se budete rozhodovat zda ano či ne a bilancovat mezi pro a proti, tím větší bude Váš strach ze změny, rizika pod.

Pokud jste přesvědčeni (cítíte doopravdy hluboko v sobě), že jste našli to, co chcete, milujete, NENECHTE SE ODRAZOVAT (okolím či vlastním strachem), zariskujte, obětujte něco pro své štěstí, vydejte se na cestu splnění si svých snů. Vězte, že náš největší nepřítel je náš strach, postavte se mu, bojujte s ním! 

A že to stojí spousty úsilí, riziko je někdy příliš velké? Ano, mnohdy ano. Nikdo přeci neříkal, že to bude snadné. Ale pamatujte, že čím více snahy tomu věnujete a čím více tomu obětujete, tím více si pak dosažených výsledků budete vážit, cenit si všeho, co jste už dokázali, budete na sebe pyšní, budete šťastní a tím více budete blíž ke svému cíli. 

Nebojte se změnit svůj život od základu, riskovat, vstoupit do neznáma, bojovat. Ano, někdy to bude hodně těžké, ale věřte mi, stojí to za to. POKUD SE NECHÁTE SNADNO ODRADIT, NEJSOU VAŠE SNY OPRAVDOVÉ. Pamatujte, čím větší máte odhodlání a snahu proměnit své sny v realitu, tím větší máte šanci, že se to stane. 

Uvědomte si, že ono to vždycky nějak dopadne. Jestli dobře nebo špatně stejně dopředu vědět nebudete a já jsem přesvědčena o tom, že všechno zlé je pro něco dobré a každý Váš krok má smysl. Ze všeho si lze vzít něco do života a zužitkovat to ke svému prospěchu, poznání, seberealizaci. 

VŽDY SE NAJDOU DŮVODY, PROČ TO NEJDE. ALE TAKÉ ZPŮSOBY, JAK TO UDĚLAT. Záleží už jen na Vás, jak se k tomu postavíte. 


Uvědomte si, že každý okamžik v našem životě (a i život sám) máme k dispozici jen jednou, tak ho prožívejte, ne přežívejte. Nečekejte na to, až se jednou ohlédnete zpět a budete si říkat „kdybych já tenkrát..“. Tím, že o něčem budete jen mluvit, nebo nad něčím neustále jen lamentovat, nikdy nic nezměníte a šťastné Vás to neudělá. 

Já mohu říct, že si své sny plním a cítím se doopravdy šťastná. Neříkám, že je to vždy procházka růžovým sadem. Ale je to moje volba a nelituji ani jediné věci, která se na mém putování za štěstím přihodila. Vydala jsem se na cestu, která bude dlouhá, ale určitě báječná. Protože vím, co chci a jdu si za tím a samotná ta cesta mě dělá šťastnou. A že riskuji jistotu a pohodlí? Ano, já vím (spoustu lidí mi to nezapomíná neustále připomínat ), ale já jsem přesvědčená o tom, že jsem se vydala správným směrem. A o tom to je. O tom, že jste přesvědčení a věříte v to, co děláte.

JSEM TAKY JENOM ČLOVĚK…Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. :D









(Psáno březen 2016)
Po tom, co jsem předevčírem snědla k večeři rýži s krevetami, domácí zmrzlinu ala porce pro celou rodinu, 200g rozinek, sušených banánů s ořechy, proteinovou tyčinku a završila to v devět večer pizzou a včera mimo klasické 3 hlavním chody a 3 svačiny spucla ještě 3 BÍLÉ dalamánky s KUPOVANOU vajíčkovou pomazánkou, s arašídovým čokoládovým máslem, balík rýžových chlebíčku s arašídovým kokosovým máslem a 4 banány plus 4 NEDOMÁCÍ zmrzliny, došlo mi, že takhle ty buchty na břiše nikdy neuvidím. A že jsem před závody Běhej lesy měla přeci v plánu shodit 2-3kg, ne setrvávat v objemu..


Proč Vám to píšu? Abyste věděli, že i já jsem jenom člověk a někdy podlehnu touze zprasit vše, nač přijdu a ne vždy je to ultra clean a healthy. Že i já musím občas bojovat sama se sebou. Že má láska k jídlu je někdy silnější než já.



Jenže - život je jen jeden. Každý den je jen jednou. A někdy je prostě potřeba zvolnit, nikam se nehonit, zhřešit a užít si to.

Jasně, zdravé jídlo miluji a když mám na výběr, raději se nacpu něčím, co tělu může poskytnout nějaké plnohodnotné a kvalitní živiny. Protože mi to prostě chutná a patří to ke mně, mému přesvědčení, životu. Ale někdy něco takového není po ruce, nemůžu si hold v práci odskočit domů udělat si zdravou zmrzlinu, nebo odběhnout do obchodu koupit si ovoce, rýžáky, sushi apod. :)

Jestli si to vyčítám? NE! Mé staré já by z toho bylo smutné, podrážděné, naštvané a rozjelo by kolotoč několikatýdenního přejídání. Mé nové já JE ÚPLNĚ V KLIDU, smířené s tím, že jsem jenom člověk a vím, že kvůli pár kouskům pečiva a zmrzlinám, které nejsou zrovna z ovoce a tvarohu, můj život nekončí a mé tělo těch pár nesmyslů snese. 

CO JE DŮLEŽITÉ? Nenechat se tím ovládnout. Užít si to a pak se zase vrátit co nejdříve do starých kolejí. A věřte mi, že to je teprve boj. Protože tělo, které pár dní dopujete nadmírou jídla, cukry a chemií, si druhý den žádá stejnou (ne-li vyšší) dávku a dostaví se chutě. Budete mít hlad, protože se Vám drobet roztáhne žaludek a donutíte trávicí soustavu více makat, rozkolísáte si glykémii, poblázníte slinivku, která bude (v případě, že Vám funguje vše jak má) produkovat takové množství inzulínu, které by stačilo pro celou ČR. :) A co terpve psychika. Vaše Já vás začne nahlodávat „a tak si ještě dnes dopřej, vždyť tvrdě makáš, nic se nestane, když se ještě jeden den navíc budeš cpát, na režim najedeme až od zítra, dneska si ještě "odpočiň"..“. A tady se teprve ukáže, JAK MOC JSTE SILNÍ. :)
Někdy se cpu den, někdy dva, tři. Ale nakonec se vždy vrátím ke svému milovanému zdravému stravování a přiměřeným porcím (pro Otesánky a to vždy ve chvíli, kdy už mi cpaní se přestane dělat dobře, začnu být podrážděná, přejedená, unavená, přeplněná a obecně mi všechen to jídlo přestane dělat radost. Prostě když se ve svém těle přestanu cítit komfortně.

Jak vím, že tyhle moje hřešící dny nejsou ZP (záchvatovité přejídání)? Jednoduše, protože mohu konečně po všech těch protrápených letech říct, že jsem z toho konečně venku. Jak to vím? 

• Necpu se ze smutku, nervů, abych zahnala špatnou náladu…(ale proto, že jsem žrout a prostě jsem se zrovna rozhodla podlehnout svým chutím).
• Nemám VŮBEC ŽÁDNÉ VÝČITKY.
• V šuplíku v práci mám 2 bonboniery mých 2 kdysi nejoblíbenějších čokolád, ANI MĚ NENAPADLO JE V MÉM CPACÍM KOLOTOČI SNÍST (protože jsem na ně prostě neměla chuť, zatímco „normálně“ bych je spucla prostě „z principu“).
• Nešla jsem do krámu s tím, že si koupím vše, co uvidím a vše to sním i za cenu toho, že na to nemám chuť a budu jíst jen proto, abych jedla (šla jsem tam zcela cíleně s přesnou představou, co si chci koupit, nač mám chuť a co si dám).
• Nepřemýšlela jsem celý den obsesivně nad jídlem. Jídlo už není středobod mého dne, jen doplňkem ke zpříjemnění a prostředkem k plnění mých cílů. :)
• I když se nacpu, jdu si zacvičit a neříkám si, že to nemá ani cenu se hýbat, když jsem přejedená.
• Nejdu cvičit druhý den s pocitem, že musím napravit vše, co jsem prasením spáchala. Ale s tím, že se mi chce a miluju to a dělá mi to dobře a patří to k mému dnu stejně jako čištění zubů – NENÍ TO POVINNOSTI A SNAHA O NÁPRAVU.
• Už si neříkám – zítra to vykompenzuju hladovkou/detoxem/ovocným dnem apod. nesmysly. Prostě začnu zase jíst tak, jak jsem zvyklá, ŽÁDNÉ OMEZOVÁNÍ A KOMPENZOVÁNÍ.
• Nesnažím se sníst vše, co doma najdu a to včetně sousedů, protože si řeknu že Od zítra už se cpát přestanu, tak ať si to ještě užiju..
• O tom, co dávám do úst přemýšlím a plně si uvědomuji, co to jídlo obsahuje a jak to moje tělo ovlivní. Necpu se bezmyšlenkovitě čímkoliv, co mi přijde pod ruku a bez ohledu na své zdraví a kondici.
• VÍM, že tím, že si dám pizzu, neriskuji několikatýdenní ZP a můj převážně zdravý životní styl se tím nezhroutí.
• Nejím s pocitem provinění, ale s radostí a užívám si pocitu, že něco porušuji..
• Pořád se mám ráda, i s nacpaným bříškem až do Afriky.
• Nejsem na sebe naštvaná, ale pyšná za to, jak to mám v hlavě srovnané.


Musím říct, že je veliká úleva zbavit se něčeho tak trýznivého a omezujícího jako je ZP a moct si občas dopřát bez toho kolotoče obsesivních a traumatizujících myšlenek v hlavě nějakou „dobrotu“.
Co tím chci říct? Máte-li chuť si dát něco mimo Váš obvyklý režim, tak si to přece dejte. Nic si nevyčítejte. Nepřemýšlejte nad tím. Prostě si to užijte. Nebo si myslíte, že Vám po kousku pizzy či dortíku naroste zadek a stehna o 3 velikosti a druhý den budete muset procházet futra na štorc, protože se do nich nevejdete?

Jen pamatujte: VŠEHO S MÍROU (to říká ta pravá :)) a ne každý den. MĚLO BY TO BÝT VYJÍMKOU, ne pravidlem. :) A pokud máte možnost, vybírejte si spíš potraviny, které Vám mohou přinést i něco jiného než jen obezitu a cukrovku (pokud je na prvním místě ve složení cukr, nebo palmový tuk, asi to nebude ta nejlepší volba).

Co mi sport vzal? STRACH. Co mi dal? SEBEDŮVĚRU.

Fotka uživatele Daniela - Fitness, Crossfit, Food.
Víte, jsem poměrně introvertní člověk, i když se tak vůbec nejevím. Vždycky jsem byla ta holka, která byla všude vidět a slyšet. Působím vyrovnaně, sebejistě a otevřeně. Jsem takový ten rebel a bavič kolektivu. Pravdou však je, že tohle všechno byla vždycky jen taková bublina, do které jsem schovala veškerou svou nejistotu, velmi nízké sebevědomí a strach. A že jsem v tom byla vážně dobrá.


Celý život mě provázela úzkost, obava z neúspěchu a pocity marnosti. Chtěla jsem zkusit asi milion věcí, ale chyběla mi odvaha. A přitom se jednalo o úplně obyčejné činnosti, nad kterými se nikdo jiný ani nepozastaví. Např. navštívit fitko, zajít do bazénu, do sauny, na hodinu fit-boxu, začít se učit bojová uměním, cestovat, psát články, sjet řeku na raftech, nechat se tetovat atd. Nikdy jsem nikam nechtěla jít sama, neustále jsem se obávala, že se ztrapním, že mi to nepůjde, že na to nemám. Vše jsem pořád odkládala na dobu Až budu hubená, až budu pevnější, až budu mít kondici, až tohle a tamto. Přijde Vám to divné? Mně taky. Ale i když jsem věděla, že je to nesmysl, nemohla jsem si pomoct.

Proč a kde se vzal ten strach tady rozebírat nebudu, protože to sem nepatří. Ale můžu Vám říct, že NENÍ SNAD NIC TĚŽŠÍHO NEŽ PŘEKONAT STRACH A ZMĚNIT POHLED SAMA NA SEBE.

Co se změnilo? Stačilo udělat jeden malý krůček. JEDEN MALÝ KRŮČEK K TOMU, ABYCH MOHLA UDĚLAT DALŠÍCH TISÍC KROKŮ A JÍT STÁLE DÁL. 

Pochopila jsem, že čekat na nějaká Až a spoléhat na ostatní, že mě všude povedou za ručičku, to mě nikdy nikam neposune a můj život bude jen další Až a Kdyby.
Kdybych si to tenkrát neuvědomila a nezašla do fitka, kam jsem tak strašně dlouho chtěla jít, ale neměla jsem odvahu a které se stalo mou neskutečnou vášní a láskou, můj život by byl určitě nadále jen tou bublinou, v které jsem se schovávala. 


JAK MI SPORT POMOHL ZMĚNIT ŽIVOT?

Víte, když jdu cvičit, běhat, jezdit na bruslích, jsem to jenom já a moje hlava. Jsem ten typ člověka, kterému v hlavě neustále běhá miliarda myšlenek za minutu, přemýšlím pořád a o všem. Někdy se to už stávalo nesnesitelným, především před spaním. Často jsem přemýšlela o tom, co bych ráda dělala, snila jsem, představovala si a tak jak to v té hlavě začalo, tak to i skončilo, protože nakonec mě vždycky přepadly obavy a napadlo mě asi 1000 důvodů, proč je to vlastně nemožné.

Sport mě naučil žít sama se sebou, se svou hlavou. Naučil mě pracovat se svou myslí.
Jak? Když jdete ráno běhat, svítá, nikde nikdo, jen Vy, příroda, zpěv ptáků – věřte mi, že za takové situace prostě NEMŮŽETE MYSLET NEGATIVNĚ. Opravdu – zkuste to, já Vám garantuji, že to nelze. Protože prostě endorfiny. A když se svou hlavou a endorfiny ovlivněným myšlením strávíte tolik hodin týdně, jako já, neexistuje možnost, že to na Vás nebude mít pozitivní dopad.




POHYB MĚ doslova OSVOBODIL OD STRACHU. Začala jsem přemýšlet jinak. Došlo mi, že nemusím jen snít, ale si můžu ty sny plnit. Že přemýšlet může být i velmi osvobozující. Že neexistuje jediný důvod, proč bych něco nemohla zkusit a proč bych něco nezvládla. Že všechno je právě jen o té naší hlavě a způsobu, jakým přemýšlíme.

Víte, ještě před rokem bych se ani neodvážila pomyslet, že budu někdy takhle šťastná. Že budu mít odvahu uchopit veškerou svou životní pohodlnou jistotu a jednoduše ji zahodít i přes to, že mě od toho nejbližší okolí odrazuje. Že najdu ten onen důvod, pro který jsem ochotná obrátit svůj život naruby.

Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, že můj sen o tom, že budu ta "fitness" holka, kterou jsem vždy potají chtěla být a nikdy se to ani neodvážila říct nahlas, natož v to doufam, bude jednou skutečností. Že mohu někomu pomoci zkvalitnit život, že pro někoho budu inspirací a motivací, že někomu mohu pomoci být lepší verzí sám sebe. Mám pocit, jako bych žila svůj sen. Konečně mohu říct, že svůj život žiju přesně tak, jak jsem vždy chtěla.
Sport mi dal sebedůvěru, naučil mě mít se ráda, vážit si sama sebe a ODVÁŽIT SE BÝT NA SEBE OPRAVDOVĚ HRDÁ. Naučil mě přestat přežívat a začít žít. Už kolem sebe nemusím tvořit bublinu sebevědomé, vyrovnané a otevřené osoby, protože teď už taková doopravdy jsem. A věřte mi, že takhle se veřejně vyzpovídávat na sociální síti, je ten největší projev otevřenosti ever.

PS1: Miluji film Alenka v říši divů od Burtona. Znáte? A tam zaznělo: „Stává se mi, že jsem schopna do snídaně uvěřit i v 6 nemožností.“ A tohle přesně vyjadřuje to, co mi sport dal.




PS2: Přibrala jsem přes 2 kg (viz foto - bez zatahování břicha, nastavování do "lepších" úhlů apod.). Že je plavková sezóna? A víte co? Je mi to jedno. :D Protože i takhle se mám ráda. I takhle jsem na sebe hrdá. I takhle se sebou umím být spokojená. A hlavně vím, že budu-li chtít, ty dvě kilča budou zase rychle dole (i bez diet a hladovění). I tohle Vám sport dá.


Takže - najděte si pohyb, který budete milovat, který Vás bude naplňovat pocitem štěstí, bude Vás bavit a pomůže Vám změnit život a udělá Vás lepším, odvážnějším, vyrovnanějším člověkem.

VYPADÁ DOBŘE = VÍ, CO DĚLÁ

Vážně?

Často od lidí slýchám – ten a ten vypadá dobře, takže přece musí vědět, co dělá a měli bychom to dělat jako on. On ví, jak je to správně – jak správně jíst a cvičit, jinak by nevypadal takhle.
Víte co? Není to tak. 

Pokud něco málo víte o anatomii a funkčnosti svalů, určitě jste si sami všimli, že ti „největší, nejznámější, nejlepší“ zpravidla cvičí (s prominutím) jak hovada. Technika zero, hlavně tam narvat co největší váhy, v zásadě jen izolované cviky, nějaký core nezájem, stabilizace a centrace – co to je? Bolesti beder, kloubů – nevadí, hlavně, že jsem vysekaný obrovský zvíře. 

Spoustu z Vás si myslí, že když to bude dělat stejně jako ta známá bikina nebo kulturista, bude vypadat taky tak. Málokdo si uvědomí, že tihle lidi nechodí (zpravidla) na 8 hodin denně do práce, jedou dvoufázové tréninky, mají kvalitní výživu, doplňky stravy, čas a prostředky na podporu regenerace a bohužel také zakázané látky (doping). 

Z mé zkušenosti naopak Ti sportovci, do kterých byste to na základě vizuálu neřekli, cvičí zpravidla technicky nejlépe a mají největší sílu, nejjistější provedení, nejlepší fyzičku, nejsilnější střed těla, nejzdravější přístup k posilování, nejlepší znalosti a dovednosti.

Víte, v dnešní době vypadat dobře můžete prakticky i bez toho, aniž byste cvičili a jedli správně – díky práškům, plastickým operacím, liposukci, nepřeberné škále doplňků, drastickým dietám, dostupnosti podpůrných nelegálních látek apod. můžete vypadat tak, jak chcete. Mít vysekané břicho a velký bicák můžete mít i s příšernou technikou cvičení, díky nesmyslným hladovkám a jednostranným dietám, a také díky genetice. 

Obdivovat a bez rozmyslu kopírovat tréninkový plán, provedení cviků a jídelníčky člověka, který zveřejní velkou proměnu -20 kg za 2 měsíce, nebo nabrání 20 kg svalové hmoty za čtvrt roku, není vždy na místě. Všichni chceme rychlé výsledky a vypadat co nejlépe, ale takhle to prostě není optimální. Prvotním cílem cvičení a nějak nastavené stravy by nemělo být vypadat dobře, ale utužit své zdraví, cítit se dobře, navýšit kvalitu života. 

Ano, taky bych ráda měla tiehličky (ach ta moje mlsná huba :D) a záda vysekaný jak z fitness magazínu, ale ono to není všechno jen o tom, jak vypadáte. Hodně záleží na tom, zda ty svaly, co si budujete, UMÍTE TAKÉ FUNKČNĚ POUŽÍT. Je prima mít obří pracky a rameny se nevejít do dveří (muži), na koupáku budete jistě za hvězdy a kámoši Vás budou mít za modly. Pokud ale nejste schopni udělat 10 regulérních pánských kliků, otevřít zavařovačku či nasekat dříví, Vaše svaly jsou opravdu jen na okrasu. Bikini formu by chtěla kdejaká žena, málokdo ale ví, že tyhle holky už roky nemají menstruaci a většinou mají nemalé psychické problémy. 

Proč to píši? Protože se cvičením, fitness, posilováním, bodybuildingem začínají noví a čím dál tím mladší lidé. A bohužel zpravidla bez trenéra, jen na základě odkoukaných videí, článků na netu nebo „super“ rad od kámošů, kteří už cvičí. Jenže je potřeba si uvědomit, že technicky špatně provedené cvičení a nesmyslně poskládaný jídelníček, může způsobit velké zdravotní potíže.

Ano, nemusí se projevit hned, klidně až za pár let, ale těch následků (půjdou-li vůbec odstranit), se budete zbavovat velmi dlouho, velmi nákladně a velmi Vám to zhorší budoucí kvalitu života.


Když Vás budou bolet záda tak, že sotva dojdete 10 m, nebo si kvůli hladovkám tak rozházíte metabolismus, že ztloustnete jen díky pohledu přes výlohu cukrárny, už pro Vás nebude důležité, zda vypadáte dobře. Budete si jen přát, abyste byli zdraví, spokojení a vyrovnaní. 

Proto Vás nabádám – NEMYSLETE JEN NA TO, JAK BUDETE VYPADAT, ALE PŘEDEVŠÍM NA TO, JAK BUDETE FUNGOVAT.

I DID IT..

 

(Psáno 19. 7. 2016)

Pred vice jak trictvrte rokem jsem se rozhodla uplne prekopat svuj zivot. A v tu dobu jsem zacala planovat a sve plany postupne naplnovat. Pred 5 mesici presne na den jsem zahajila kurz instruktora fitness u dle me jednoho z nejlepsich - pana Tlapaka, a zaroven vznikly tyhle stranky.
 
A prave ted jsem sem si vyzvedla dukaz o tom, ze jsem kurz dokoncila a muj zivot zacina nabirat uplne novy smer. 

Vim, ze je to jen kus papiru, ale pro me znamena nalezenou odvahu, vystoupeni z komfortni zony a vydani se na novou zivotni cestu.

Dekuji Vam za to, ze jste na ni se mnou.

Dnesni prispevek nebude ani o jidle, ani o cviceni, ale chci  ho venovat RADOSTI, VDECNOSTI A LASCE.

Vite, dneskem opoustim svou praci (po 3,5 letech), abych se mohla venovat tomu, po cem touzi me srdce - trenovani. No, nejsem moc clovek, ktery dobre zvlada louceni, nepotrpim si na zadne ceremonie, oficiality a taky me znervoznuje koncentrovana pozornost velkeho poctu lidi na mou osobu. Takze jsem vcera zasla s holkama tradicne na obedove Bunbo nambo a dnes jsem mela v planu uz jen pred koncem prac.doby rychle oblitnout kancelare, ve dverich vsem rici 3 sekundove "Mejte se, pa" a v tichosti se vyparit. Moje kolegyne me ale "zradily".😃

Nejen ze pripravily rozluckove pohosteni, na ktere pozvaly cele oddeleni (a udelaly domaci brynzovou pomazanku😍). Ale take mi predaly darky na rozloucenou - tilko na cviceni s venovanim a rucne vytvorene cupcakes ve tvaru a barvach meho tetovani. Holky se shanely po pulce Prahy po odpovidajicich ingrediencich a po praci se vsechny sesly, aby mi je mohly upect. 💜
 
A v tu chvili mi doslo, JAK STRASNE HLOUPE JSEM SE CHTELA ZACHOVAT. A bylo mi moc lito, ze jsem to pohosteni nenachystala ja a chtela se takhle sobecky vyparit.😢

Proc Vam to tady pisu a jak to souvisi se cvicenim a jidlem? No, v podstate nijak.😃 Pisu to tady proto, abyste si uvedomili, ze pouze zdrave jidlo, cviceni a hezka postava Vam opravdove stesti neprinese. Jsou to lide, kterymi se obklopujete a s kterymi sdilite zivot, kteri jsou tou posledni komponentou v tom pomyslnem balicku Spokojenosti a Stesti.

Povazte - k cemu by Vam byly obri bicaky, vysekane tiehlicky, vyhrane zavody ci skvele uvarena vecere, kdyz byste tu radost z toho nemeli s kym sdilet. Nebyl by nikdo, kdo by Vas pochvalil (ale i napomenul), stimuloval k zamysleni, dalsimu rozvoji, nepodrzel Vas v tezke chvili a nebo neukazal, ze Vas ma rad.

Vite, vcera jsem si uvedomila, ze zivotem by nikdo z nas nemel prochazet sam. Nejsem zastance toho, ze cim vice mate znamych a pratel, tim lepsi jste clovek. Ale opravdove pratele a zivotniho partnera potrebujeme vsichni. Aby nas zivot mohl byt plnohodnotny. Ja mam to stesti, ze tohle mam. Mam kolem sebe skvele lidi, rodinu a nasla jsem i zivotniho partnera. Patrim ale mezi lidi, kteri moc neumeji osobne vyjadrovat sve city, rict Mam te rada, jsem stastna, jsem vdecna apod. A to i presto, ze to tak citim.

Jenze kazdy z nas obcas potrebuje slyset neco hezkeho. Potrebuje vedet, ze prekonate svou nevuli k nejake cinnosti jen proto, abyste toho druheho potesili. Ze date najevo, jak si vazite kazdodennich malickosti, ktere pro Vas delaji.😊

Takze - pojdme vice projevovat vdecnost, lasku a radost. A vsechny tyhle dobre veci oplacet. A budme tak DOOPRAVDY STASTNI.

JSEM NA KOUPÁNKU  a jak si tu tak lezim, jim si svou svacinu a pozoruju lidi kolem sebe...


...musim se s Vami podelit o to, co se mi honi hlavou.

Slecna prede mnou (mladounka, docela stihla, ale zacina ji rust celkem slusny pupek) ji koupeny parek v rohliku, ktery zapiji pivem.

O kus dal kempi rodina s 2 malymi detmi - tata pije pivo a kouri uz asi osmou cigaretu za posledni pul hodinu (je vyhubly, na sobe snad ani gram svalu), mama (naopak velmi korpulentni "dama") do sebe laduje klobasu, kterou zapiji coca-colou light. A deti (obe s prominutim tluste) maji v jedne ruce tatranku, v druhe zmrzlinu, asi aby jejich glykemie nemela nahodou sanci klesnout.


Dalsi rodinka je oblozena bramburkami, smazenymi bramboracky a sladkymi detskymi limonadami "plnych vitaminu".


A na druhe strane par, kde slecna (ano, tusite spravne, oplacaneho vzhledu) si sice v mistnim bufiku objednala sopsky salat, coz je super, ale k nemu take smazene hranolky s kecupem.


Vcera, kdyz jsem sla domu, vyslechla jsem v satne rozhovor matky se synem (odhaduji cca 9/10 let, oba opravdu silne obezni), kdy syn velmi urputne presvedcoval matku, ze mu musi koupit dva langose misto jednoho, protoze ona preci vi, ze je sni.


Kam se podivam, tam vidim spostu obeznich lidi, fast foodu, presmazenych tuku, rychlych cukru a chemie.

Vite co, mozna ze tihle lide, kteri tu za cely den snedi jednu klobasu, jednu zmrzlinu a vypiji jedno pivo, zatimco ja tu snim pulku domaci pizzy, lososa se zeleninou na kokosaku a salatem, jablko, cokoladovou tofu penu, tvaroh s arasidovym maslem a vanicku cherry rajcat, snedli mene jidla a mozna i mene kalorii, jenze neni kalorie jako kalorie a neni "jidlo" jako jidlo.

Nejde o to, jak ti lide vypadaji. Ale o to, jak premysleji. Ze sobe, ale hlavne tem detem, dobrovolne nici zdravi, buduji jim predpoklady k celozivostnim spatnym stravovacim navykum a obezite.

Lidi, meli byste si uvedomit, ze ty decka nemaji na vyber, jsou na Vas a Vasich rozhodnuti zavisle.

Vim, ze sve deti milujete a chcete jim doprat to nejlepsi, ale meli byste si uvedomit, ze chemicke pokusy plne absolutne nicnedavajicich "zivin" tim nejlepsim opravdu nejsou.
Prestante se vymlouvat na genetickou obezitu, nedostatek casu a penez chystat jidlo, vystupte ze sve komfortni zony pohodlnosti a prevezmete za zivoty svych deti zodpovednost. Neni preci ani drahe, ani casove narocne, namazat jim celozrnny rohlik se sunkou a syrem, k tomu nejakou zeleninu a misto sladke limonady udelat studeny caj s medem, nebo vodu s ovocem, citronem, matou atd. Misto tatranek doma upect zdravou buchtu nebo namazat chleba s maslem a domaci marmeladou, popr.udelat ovocny salat.

Uvedomte si, ze zivot svych deti, mate v ruce Vy. Meli byste jim jit prikladem, jist zdrave, hybat se a mit radost ze zivota. A pokud si Vy chcete nicit zdravi nesmyslama, ktere vkladate do ust, aspon k tomu nenutne take svoje deti.

Nejsem zadny puritan, jedna zmrzlina na koupaku jeste zadnemu decku obezitu nezpusobila, stejne jako po jedne klobase ze stanku nebudete hned mit rakovinu. Ja tu samozrejme mluvim o tech lidech, kteri sebe a sve deti timto zivi pernamentne a zelenina je pro ne sproste slovo.

To je vse. A ja jdu sve rozhorceni schladit do vody. Amen.😀

MĚJTE OČI OTEVŘENÉ..


Krasne uprsene dopoledne moji.
Dnes rano jsem si byla zabehat. Coz asi nikoho nijak neohromi.😀

ALE - minuly tyden jsem Vam psala odusevnely prispevek o tom, ze kazda nase cesta nam muze prinest neco noveho, neocekavaneho. Velmi poeticky jsem Vam k tomu dala par fotek ze stezky, kam chodim behat, pamatujete?😁😀

No, celou tuhle stezku provazi reka. A v urcitych usecich te reky jsou takove mensi jezy. A DNES, NA HRANE JEDNOHO TOHO JEZU, SEDEL NA ZIDLI CLOVEK. Kluk, slusne obleceny v kosili a kalhotech, boty. Proste tam tak sedel a koukal z jezu dolu. 

Co Vam budu povidat, trosku me vysokoval. Dokonce jsem si obehla jedno kolecko po lese navic, abych ho mohla chvili pozorovat. Porad jen sedel, ziral a obcas se osplouchnul vodou. Kdyz jsem ho minula podruhe, po 20 metrech mi to nedalo, vratila jsem se zpet k nemu a sla se ho zeptat, zda je v poradku. 

Vite, ne ze bych se bala, ze si chce neco udelat, spis vypadal jako nekdo, kdo si proziva velmi zvlastni monenty svym velmi zvlastnim zpusobem. Ale stejne, urcite by mi jeste dlouho vratlo hlavou, jestli preci jen nepotreboval treba pomoc.
Proc Vam to pisu?

Nekdy lidi odsoudime pro jejich zvlastni jednani, ktere se uplne neslucuje se "standardem" jen proto, ze se rozhodli jit svou vlastni cestou, neohlizet se na to, co je "normalni" a "spolecensky prijatelne", cinit veci, ktere jsou pro jine nemyslitelne. Myslim, ze je to domena predevsim lidi, kteri jsou tak paralizovani strachem z toho, co si o nich ostatni mysli, ze nedokazou otevrit svou mysl a prijmout i neco, co je proste neobvykle .
Jejich skoda, nemyslite? 


Mejte oci a mysl otevrene a uvidite, kolik novych veci a udalosti Vam zivot prinese.
Jinak kluk byl v poradku, provadel jakysi ritual nejakeho meditacniho procesu, jehoz nazev vubec neznam. A ja mu preji, at je porad stejne svuj, protoze je to skvele!

PŘIZNÁNÍ - PŘESTALA JSEM POSLOUCHAT SAMA SEBE

Tenhle příspěvek se mi nepíše úplně lehce, protože kdo by se rád přiznával k selhání, že ano. Ono je vcelku těžké přiznat to i sám sobě, natož pak Vám – lidem, které chci motivovat a pomáhat jim žít lepší život. Jenže už to trvá moc dlouho na to, abych se mohla dál balamutit tím, že mám všechno pod kontrolou. Co se stalo? 

V podstatě je to velmi prosté – přestala jsem poslouchat sama sebe. Své tělo. Své reálné potřeby. Propadla jsem cpaní se jídly, které tu celou dobu zahanbuji a považuji je za zcela nepotřebné k tomu, aby můj život byl plnohodnotný a spokojený. A vlastně díky tomu také teď není. 

Čím to začalo? Oslavou mého svátku (ta samozřejmě nebyla příčina, ale jen spouštěč, příčina bude někde hlouběji a mně neznámá). Dostala jsem od přítele obří Milku Oreo, kterou jsem kdysi opravdu zbožňovala (v době přejídání jsem jedla její 300g variantu každý den, někdy i dvě). Jenže už pár měsíců jsem ji neměla. Neměla jsem potřebu něco takového jíst. Ale – přítel se v tu dobu umístil na bedně na závodech, ke všemu jsme byli v zahraničí (ten pocit prázdnin), tak jsem si řekla, že si ji dáme spolu coby takovou malou oslavu.

No, nechutnala mi. V podstatě jsem snědla asi 2 řádky a zbytek nechala příteli.

Jenže pak jako by mi hráblo, začalo mi být líto, že jsem si mohla dát takovou „dobrotu“ a nakonec jsem měla jen kousek. A tak jsem šla a koupila novou, další obří (a předraženou) Milku oreo. A snědla ji celou sama. Ano, vím, zní to absolutně nesmyslně a hloupě. Ono to také je nesmyslné a hloupé. Ale tohle asi pochopí jen lidi, kteří si procházeli či prochází obdobným problémem s jídlem.

No a pak přišel víkend u přítele rodiny a oslava narozenin, hned poté dovolená. A od té doby to se mnou je jako na houpačce. Dva dny dobrý a pak běžím do krámu a vykoupím snad vše nezdravé a sladké, co se tam dá najít (a samozřejmě to také hned sním). A takhle pořád dokola. Už téměř 2 měsíce. 

Víte, v době, kdy jsem zakládala tyhle stránky, jsem v podstatě našla samu sebe, bojovala a konečně vyhrávala nad ZP, měnila svůj život a poprvé za celých 30 let jsem se odvážila realizovat a plnit si své sny. Za celou dobu existence stránek jsem v podstatě ani jednou nepropadla klasickému Záchvatovitému přejídání (občasné přejezení za ZP nepočítám) a věřte mi, že to byl obrovský úspěch pro člověka, který s touhle proklatou PPP bojoval přes 12 let. 

A proto je pro mě teď strašně nepochopitelné, že jsem do toho zase spadla. Mám na sebe obrovský vztek. A jsem smutná a zklamaná. Vždyť už jsem to měla pod kontrolou, vedla jsem si přeci tak dobře! Ale ne nadarmo se říká, že lidi s těmito problémy nejsou nikdy zcela vyléčení. 

Ano, je pokrytecké snažit se motivovat lidi ke správnému jídlu a cvičení, když sama už dva měsíce balancuji na hraně. A ano, stydím se a velmi těžko se mi to přiznává. Ale jsem člověk, který vyznává Co na srdci, to na jazyku. Mám ráda přímost a upřímnost a i když někdy není lehké říkat věci tak, jak jsou, poslouchat kritiku (to já hodně nerada ) a přiznat chybu, považuji to takto za férové a správné. 

No, co dál?! Mám jen dvě možnosti, pokračovat v tom co dělám a žít svůj život napůl, nebo se s tím poprat a žít svůj život opět naplno. Asi jste pochopili, že když jsem tu veřejně vytáhla karty na stůl, vybrala jsem si možnost č. 2. Takže prioritou se pro mě teď stává najít ztracenou rovnováhu, samu sebe a schopnost poslouchat své tělo.
PS: Pokud je tu někdo, kdo se také potýká s čímkoliv, co ho dělá nešťastným a jeho život nenaplněným, ráda bych mu řekla toto - nikdo není 100%, ani perfektní. Ale to neznamená, že se za to budeme schovávat a přestat se o to pokoušet. TAKŽE VZHŮRU DO BOJE!

NENÍ MALÝCH CÍLŮ


Když jsem šla dnes do fitka, říkala jsem si, že to bude poprvé od vzniku stránek, co sem nic nenapíšu. Protože se mi prostě za poslední dny nestalo a ani mě nenapadlo nic pozitivního, co by mohlo k přispět k mé či Vaší motivaci (ba naopak).

Pak jsem ale dorazila do gymu, a i když byly v plánu nohy, vlezla jsem nejprve na hrazdu, abych zkusila shyb, který se mi dosud ani přes veškerou snahu nedařilo udělat. S úspěchem jsem nepočítala ani trošku, šla jsem to zkusit spíš ze setrvačnosti.

Jenže JÁ HO UDĚLALA. A dokonce s malými mezipřestávkami 7x. Byla jsem úplně v šoku. To nadšení a pocit vítězství Vám ani nedokážu popsat.😊

Ono totiž mít pěknou postavu, viditelné svaly a třeba dávat na bench s přehledem 35kg je jedna věc. Ale mít funkční svaly, které umí pracovat komplexně a zvládat cviky s vlastní vahou, je věc druhá (a mnohem náročnější).

Pro někoho je shyb úplná brnkačka a teď si třeba říká, proč z toho dělám takovou vědu. Jenže pro mě to byl opravdu hodně vysoký (před půl rokem až nerealný) cíl. Co je pro někoho standard, může být pro druhého sen.

Tím chci říct, že nezáleží na tom, jaký cíl si dáte. Protože NEEXISTUJE MALÝCH CÍLŮ.
Důležité je si nějaký dát. A hlavně při jeho dosahování vytrvat a po pár nezdarech to nevzdat. Ne nadarmo se říká, že CESTA JE CÍL. Už samotná cesta Vás učí dovednostem, znalostem, sebekázni, překonávání se, sebedůvěře.


Moje další snaha bude směřovat k zvládnutí 7 shybů bez mezipauzy a pak ke shybu nadhmatem na široko. A že to bude dlouhá cesta.😆
Povězte mi, jaké jsou Vaše cíle?